Jaroslav Koloničný s láskou vzpomíná na své rodiče a jejich cestu k poznání Boží pravdy, na to, jaké změny nastaly na jejich „gruntu“, když se rozhodli, že nejen pro sebe, ale i pro své mnohé přátele postaví na svém pozemku modlitebnu. Je až k neuvěření, jaká protivenství museli prožívat. Avšak ani v nejmenším nezahořkli, neboť zároveň obdrželi mnohá Boží požehnání a zažili podivuhodná Boží přiznání. Autor však nevzpomíná pouze na založení vojkovického sboru, ale také na své hledání Pána Boha. Přestože byl vychován v hluboce věřící rodině, svou cestu k osobnímu odevzdání se Pánu Bohu si musel prošlapat sám. Nebylo to vždy jednoduché, neboť doba, ve které žil, zahrnovala i válečná léta. Přesto autor ve své knize děkuje Pánu Bohu za obrovskou milost, kterou mu neustále prokazoval, zvlášť v době onoho osobního hledání. Snad právě proto, že na vlastní kůži zakusil Boží nezměrnou trpělivost s námi, volá spolu se žalmistou: „Nauč nás počítat naše dny…“