Krok za krokem se verše třinácté kapitoly knihy Zjevení odehrávají před našima očima a dávají smysl politickým i náboženským událostem. Navzdory tomu dnes prožívá adventismus krizi. Mnozí nevědí, proč jsou adventisty, čemu věří a proč tomu věří. Církev si musí položit několik důležitých otázek: Jestliže nevíme, kým jsme, jak můžeme povzbuzovat jiné, aby vstoupili do našich řad? Jestliže nevíme, čemu věříme, jak tomu můžeme učit jiné? Jestliže nemáme duchovní moc, kdo k nám bude přitahován? Můžeme vůbec očekávat, že svět uzná naše poselství, pokud sami o něm nejsme přesvědčeni? Dokud my adventisté neporozumíme našemu poselství, dotud nepochopíme naši identitu ani poslání. Jediným prostředkem k pochopení našeho poselství je návrat k jeho počátkům, protože nebudeme-li vědět, odkud jsme vyšli, nebudeme také vědět, kam směřujeme. Podstatou a základem adventismu – ať se nám to líbí, nebo ne a ať to přijmeme nebo ne – je služba ve svatyni. A právě proto je nutné si zodpovědět některé zásadní otázky: Proč Bůh ustanovil předadventní soud? K čemu Bůh stvořil svatyni v nebi? A je tato svatyně skutečným místem; jestliže ano, tak proč? Co se děje, zvláště ve světle kříže, když jsou na soudu čtena naše jména? A na jakém základě budou naše jména ponechána, nebo vymazána z Knihy života? Jak můžeme uvést do rovnováhy oběť i službu u kadidlového oltáře ve svatyni, symbolizující ukřižování a ospravedlnění, se službou krve ve svatyni svatých, symbolizující předadventní soud? A konečně, jak můžeme uvést do souladu výroky Ellen Whiteové na téma dokonalosti charakteru poslední generace s ospravedlněním skrze víru? Proroctví se naplňují před našima očima. Každodenně jsme svědky překvapivých událostí. Přesto jedině poznání a zkušenost prožití úplného poselství o svatyni nás může připravit na to, co přichází.